Sport - Aktuálně.cz

V oddělení strategického plánování španělského velkoklubu FC Barcelona se chystá přestupová bomba. Klub totiž učinil z Harryho Kanea svou první volbu na post útočníka, který by měl přijít jako nástupce Roberta Lewandowského.

Polákovi končí smlouva v červnu a Barcelona už nechce nechat nic náhodě. Kane, anglický kapitán a střelecká mašina Bayernu, se tak ocitl v hledáčku jednoho z největších klubů světa.

Analytici poukazují na logiku tohoto kroku. Kane dal od svého příchodu do Bayernu ve 113 zápasech neskutečných 108 gólů. To jen zdůrazňuje, proč se Barcelona zaměřila právě na něj.

Navíc má v kontraktu výstupní klauzuli, která by mu v létě umožnila odchod za zhruba 65 milionů eur (asi 1,65 miliardy korun).

Barcelona se zatím tváří, že se nic neděje. Prezident Joan Laporta dal jasně najevo, že s fenoménem jménem Lionel Messi se už do budoucna nepočítá, a jakákoli spekulace by podle něj byla "nerozumná".

Nicméně interní zdroje uvádějí, že výměna hrotového útočníka patří k prioritám pro nadcházející letní přestupní okno. Barcelona už teď přemýšlí o poslední velké útočné přestavbě, protože se chce znovu prosadit mezi ligovou i evropskou elitou.

Pozice samotného Kanea je ale složitá. I když nepopírá, že by změna směru mohla být zajímavá, zopakoval, že se k rozhodnutí postupně dopracuje až po skončení této sezony v Bayernu.

Mnichovský celek navíc prohlašuje, že si ho chce udržet - klub je ochoten porušit svou obvyklou politiku týkající se hráčů nad třicet let a nabídnout Angličanovi víceletý kontrakt. Už to samo o sobě ukazuje, jak vysoce je na něm podepsaná hodnota.

Pro Barcelonu to znamená jít cestou zkušeného a zaběhnutého útočníka místo experimentu s mladým talentem. Příchod Kanea by navíc mohl změnit styl barcelonského útoku - z týmu závislého na Lewandowském by se mohla stát ofenziva, která má nejen střelce, ale i chytrého tvůrce hry pro ostatní. Navíc to dává signál, že klub nehodlá stagnovat, ale jednat.

Samozřejmě, na cestě je spousta překážek. Přestup bude finančně náročný - Barcelona si na tak velké výdaje zatím nemůže úplně v klidu dovolit.

Dále je tu kapitola osobních ambicí Kanea a jeho vztah k Bayernu, kde se cítí komfortně. A nakonec - jak zareagují fanoušci a média v Katalánsku, kde jsou očekávání tradičně.

Pokud se však Barcelona s Kaneem skutečně domluví, nebude to jen podpis hráče. Bude to symbol změny éry. Od Lewandowského jako symbolu minulosti ke Kaneovi varianty budoucnosti. A je to krok, který jasně ukazuje, že klub chce být zpět mezi elitou - neje

Vypadalo to, že výhra 1:0 proti Švýcarsku v sobotním zápase Euro Hockey Tour pro vás byla pořádně emotivní. Jak ten zážitek vstřebáváte po několika dnech?

Bylo to pro mě silné kvůli všemu, co tomu předcházelo. Posledních pět let mě trápilo vleklé zranění a v tomhle prvním zápase za reprezentační áčko šlo o to, že jsme to po těch letech zvládli. S trenéry a všemi, kteří se o mě starali. Dostala jsem se zpátky tam, kde jsem kvůli zranění končila, a ještě dál. Končila jsem totiž v době, kdy jsem jezdila na kempy, debut přišel až teď. Navíc to bylo s nulou. Takže i když jsem moc zákroků neměla, znamená to, že jsem dobře odvedla svou práci.

Zdálo se, že vaším příběhem žije celý tým. Bylo to tak?

Všechny ty holky znám, právě z juniorských reprezentací nebo z kempů v áčku. S Anetou Tejralovou třeba chodíme do stejného tréninkového centra, máme stejného kondičáka i stejnou výživářku. Holky se za mnou po konci zápasu rozjely radovat, gratulovaly mi. Cítila jsem, že mají upřímnou radost. Vendula Přibylová mi jela pro puk, dávala ho kustodům, mě to vůbec nenapadlo. Vážím si toho, jak mě mezi sebe vzaly. Ten tým je skvělý.

V televizním rozhovoru jste pak měla co dělat, abyste přemohla slzy.

Cítila jsem, že se rozbrečím už na ledě. Bylo to pro mě strašně důležité - pro mě i pro lidi, kteří mi vždycky věřili a během těch pěti let do mě strašně moc investovali. Určitě jsem nevěřila po celou tu dobu, že se mi tohle může povést. Tohle všechno mi po zápase začalo docházet a během rozhovoru jsem se rozbrečela asi čtyřikrát.

Co se tedy stalo před těmi pěti lety a jaké jste pak měla vyhlídky?

Chytala jsem tehdy extraligu dorostenců (chlapců) na pražské Kobře. Během rozvolnění při covidu, kdy se mohlo začít trénovat, jsem se pak zranila na brankářském tréninku s Mírou Brožem. Udělala jsem zákrok, nijak výjimečný - a najednou mi prasklo koleno. Opravdu jsem slyšela zakřupání a měla jsem pocit, že tam najednou to koleno není. Vůbec jsem nevěděla, co se stalo, nemohla jsem se zvednout z ledu. Nakonec jsem se dohrabala na střídačku, tam jsem se postavila a noha se mi podlomila, jako by tam fakt to koleno nebylo.

Co jste se pak dozvěděla v nemocnici?

Doktoři dlouho moc nevěděli, co to je. Od každého jsem slyšela něco jiného, byl to dlouhý proces. Až pan doktor Petr Neoral mi udělal takový typ magnetické rezonance, při které zjistili, že mám prasklou čéšku a ještě spoustu jiných problémů s kolenem. Následovala operace, jenže po ní se to úplně nezahojilo a bylo mi řečeno, že už si asi nezachytám. Koleno bylo ve špatném stavu, navíc po tak rozsáhlé operaci nerehabilitovalo dobře, bolelo pořád víc. Naštěstí jsem pak po několika měsících potkala fyzioterapeutku Adrienu Pecinovou, která mi pomohla a vlastně mi zachránila kariéru.

Když brankářka vlastně na prahu dospělé kariéry uslyší, že je s chytáním konec, co to s ní udělá? Jak jste si zprávu přebrala?

Bylo to strašně těžké období. Psychika šla dolů, úplně jsem ztratila svoji identitu. Pamatuju si ten den, kdy jsem se to dozvěděla. Nemohla jsem tomu uvěřit. Když mi to došlo, psychicky jsem si sáhla na dno.

Jak jste se pak ze dna odpíchla nahoru?

Naděje začala s tou Adrienou, která je taky bývalá hokejistka. Říkala, že mě dá určitě dohromady, ale já jsem toho v té době už zkusila tolik, že jsem ničemu dalšímu moc nevěřila. Naštěstí její cviky mi opravdu pomohly, koleno se začalo zlepšovat. A po pěti měsících jsem to zkoušela na ledě. Těšila jsem se, skoro dva roky jsem totiž na ledě nebyla.

Jaké to bylo po tak dlouhé době?

Hrůza. Výkony byly strašné, přišlo mi, že vůbec neumím chytat. Dřív to na led prostě nešlo, bolest kolena byla obrovská. Takže tohle byla pro hlavu další rána, ale postupně jsem šla nahoru. Dlouho jsme trénovali bez zápasů, pak jsem začala chytat v juniorce Příbrami.

Měla jste nějakou odezvu od doktorů? Když jste zlomila jejich tvrzení, že to už na chytání nebude.

Od té operace jsem u doktora vůbec nebyla. Snažím se to řešit s fyzioterapeuty, spíše formou posilování. O moje zdraví se starají trenéři v centru STACA, plus fyzioterapeutka Adriena. Pořád posiluju svaly okolo kloubů.

Věřila jste, že se dokážete vrátit na takovou úroveň, aby přišlo povolání do reprezentace?

Těžko říct. Byly momenty, kdy jsem nevěřila, že se vrátím vůbec do nějakého zápasu, že už to nikam nepovede. Ale byly i momenty, kdy jsem si říkala, že na to znovu mám a přijít by to mohlo. Po roce chytání už jsem kvalitu cítila, zlepšila jsem se. Šlo mi to, díky Mírovi Brožovi jsem se posunula. Jenže šlo o to, jak se do reprezentace vůbec dostat. Bylo tam nové vedení, které mě vůbec neznalo. Když přišla letos v lednu možnost univerziády, říkala jsem si, že přes úspěch tam by mohla vést cesta. Nicméně tým, který jel na univerziádu, byl dost podceňovaný, takže tahle cesta byla dost nepravděpodobná. Pocity se u mě střídaly, bylo to dost těžké.

Podceňovaný tým s vámi v čele ovšem univerziádu senzačně vyhrál. Byl to tedy nakonec klíč k áčkové reprezentaci?

Určitě. Po univerziádě jsem dostala pozvánku na kemp před mistrovstvím světa. Tam mi koleno oteklo, měla jsem ho přetížené. I tak mi trenéři říkali, že jsou nadšení, jak chytám. Možná jsem mohla za reprezentaci chytat už dříve, ale zdravotně stoprocentně připravená jsem byla až teď.

Na univerziádě v Turíně jste měla až neuvěřitelná čísla - 0,75 gólu na zápas a úspěšnost 97,1 procenta. Finále proti Kanadě jste ozdobila 51 zákroky. Jaký to byl turnaj?

Jely jsme tam s tím, že to na úspěch nebude. Že budeme rády, když vůbec něco vyhrajeme. Bylo tam hodně hokejistek, o kterých nikdo moc nevěděl. Měly jsme i štěstí, ale sešly jsme se výborná parta. Já jsem tři roky opravdu makala, tam už jsem to nechala v hlavě být a jen jsem věřila, že se to ukáže. Jsem moc vděčná, že jsem tu šanci dostala.

Jak to teď vůbec máte s hokejem na klubové úrovni?

Chytám za juniory v Milevsku, v téhle kategorii můžu chytat za kluky, aniž bych musela žádat o nějakou výjimku. K tomu mám možnost trénovat i s áčkem, které hraje druhou ligu. Chlapský hokej je prostě dál, takže je super, že se takhle můžu na reprezentaci připravovat.

Jak kluci berou, když mají za sebou ženskou brankářku?

Já jsem v klučičím kolektivu celý život, umím do něho zapadnout dobře. Hlavně ani z reprezentace rozhodně nepřijdu do týmu s nosem nahoru. Chovám se normálně, vážím si zápasů s klukama úplně stejně jako v reprezentaci. Nedělám mezi tím žádné rozdíly, jedno by nebylo bez druhého. Kluci cítí, že to beru vážně a chci tam pro ně nechat maximum.

Bavíte se s nimi i mimo led?

Jsme na sebe zvyklí, rozumíme si. Jsou sice mladší než já, ale určitě spolu někam zajdeme i mimo led. Není problém do party zapadnout, když jsou kluci v pohodě a vy se k nim chováte taky v pohodě. Znám příběhy, kdy to některé holky měly těžší, zažily si šikanu, ale to se mě vůbec netýká. Měla jsem vždycky na partu štěstí.

Kdysi jste mluvila o tom, že chcete chytat v profesionálním mužském hokeji. Tenhle sen pořád platí?

Budeme to řešit na příští sezonu, mohlo by to vyjít. Málem to vyšlo už letos, samozřejmě bude záležet i na tom, zda budu mít nabídky ze ženského hokeje.

Můžete naznačit, kde byste chytala? Byla by to případně velká zvláštnost, ne?

Nebylo by to v Česku, tady tomu trenéři nejsou úplně otevření a v dospělých chlapech už by byla zapotřebí i ta výjimka. Nechci to upřesňovat, není to jisté a s týmy se teprve budu bavit, ale bylo by to v zahraničí. Tam, kde jednám, už kdysi ženská brankářka byla a pro mě by to byla obrovská výzva. Mužský hokej je kvalitní, rychlý, tvrdý, a to mě baví.

Zmiňovala jste už trenéra Miroslava Brože - bývalého brankáře, který pak přešel do světa bojovníků MMA. Pořád spolupracujete?

Ano, má na mě obrovský vliv, nejen na gólmanské, ale i lidské úrovni. Bavíme se o všem, spolupracujeme přes deset let. Nikdy to se mnou nevzdal, věřil mi. Podržel mě, když já jsem nevěřila. Já zase podržím jeho, když je potřeba. Je to člověk, s kterým budu v kontaktu do konce života. A dokud budu hrát hokej, bude můj brankářský trenér. Slovy ani nejde vysvětlit, co pro mě znamená.

Právě MMA bylo kdysi vaším dalším snem. Zkoušíte i tento sport?

Zranění mi v trénování postoje příliš nepřekáželo a teď, když už je koleno více v pohodě, trénuju úplně všechno. Pátým rokem trénuju postoj a po hokejové kariéře bych si chtěla MMA zkusit. Teď je to daleko, ale je to sen.

Máte dokonce vytetovaného Conora McGregora, že ano?

Ano, je to jedna z mých největších zálib - baví mě sledovat i dělat hokej i MMA. Znám všechny fightery v UFC i Oktagonu.Ti lidé dělají extrémní sport, který je nutí být extrémně silní i v hlavě. Brát je jako vzor je strašná výhoda, jsou to strašně uvědomělí lidé. Třeba Jirka Procházka je teď někdo, komu strašně fandím a sleduju každý rozhovor s ním.

Inspirovaly vás příběhy fighterů ze světa MMA při vašem návratu?

Rozhodně. V hokeji se o příbězích třeba tolik nemluví, ale v MMA se fighteři promují právě přes ně. A když vidím, čím si někteří prošli… Mnozí měli mnohem těžší životní situaci než já, nedá se to srovnat. A stejně se vyhrabali, kam chtěli. Je to strašná inspirace a pro mě i jeden z důvodů, proč jsem to já nikdy nevzdala.

Motivovalo vás i to, jak se ženský hokej v Česku zvedá? Zatímco jste bojovala se zraněním, reprezentace hrála poprvé na olympiádě, pak dvakrát získala bronz na mistrovství světa.

Měla jsem radost, že to jde nahoru a že mají holky lepší podmínky. Fakt si totiž nikdo neumí představit, co tomu obětují. Když malý kluk maká naplno, má talent, je nejlepší, tak se může dostat do NHL a vydělávat miliony dolarů. U holek taková vidina vůbec nebyla. Když vyrůstaly, nikdo ani nevěděl, že se hraje ženský hokej. Teď už je to lepší, měla jsem radost, prožívala jsem úspěchy, ale motivace to pro mě asi nebyla. Spíš jsem si uvědomila, jak hokej miluju a že moje nejoblíbenější činnost je chytat puky.

S čím jste se teď v národním týmu po turnaji Euro Hockey Tour rozloučili? Máte šanci zabojovat o nominaci na olympiádu?

Všichni mi tam gratulovali, teď to ještě nějak vstřebávám a zatím jsme neměli s trenéry hovory o tom, jak to bude do budoucna. Myslím, že šanci bych mít měla, ale moc nad tím nepřemýšlím. Svou práci jsem udělala nejlépe, jak jsem mohla. Cíle před sezonou byly jasně dané, olympiáda tam figuruje. Ale teď na to nemyslím a soustředím se na jednotlivé zápasy. V sobotu chytám za juniorku a chci to odchytat jako se Švýcarskem. Za případnou nominaci na olympiádu budu ráda, ale když to nevyjde, budu mít čisté svědomí, že jsem pro to udělala všechno.

Po Julii Simonové, která byla odsouzena za zneužití kreditních karet své kolegyně Justine Braisazové-Bouchetové, se řešila i aféra jiné závodnice Jeanne Richardové, jež údajně tajně manipulovala se zbraní krajanky Océane Michelonové. Informoval o tom server Dicodusport.

Třiadvacetiletá Richardová, která skončila v minulém ročníku Světového poháru na šestém místě, měla manipulovat s nastavením pušky Michelonové během posledních závodů sezony.

Při činu ji údajně přistihla Braisazová-Bouchetová. Richardová, která poté chyběla na letní přípravě s týmem, obvinění popřela. Podle webu Le Dauphiné se incident řešil interně.

Další negativní událost uvnitř francouzského výběru žen, který v minulé sezoně vyhrál Pohár národů, může mít podle tamějších médií i vliv na setrvání kouče Cyrila Burdeta. Sedmačtyřicetiletý trenér, který působí v týmu od roku 2022, údajně zvažuje odchod.

Před aférou Richardové řešili představitelé francouzského biatlonu také případ desetinásobné mistryně světa Simonové, která v říjnu dostala u soudu v Albertville tříměsíční podmínku a pokutu 15 tisíc eur v případu zneužití kreditních karet Braisazové-Bouchetové.

Disciplinární komise Francouzské lyžařské federace uložila Simonové pokutu 30 tisíc eur a půlroční zákaz činnosti. Vítězka Světového poháru ze sezony 2022/23 tak přijde o začátek ročníku, start na únorových olympijských hrách v Miláně a Cortině d'Ampezzo však stihne.

Na zahájení letních olympijských her v Paříži v roce 2024 představil tým Českého olympijského výboru oblečení navržené renomovaným návrhářem Janem Černým ve spolupráci se značkou Alpine Pro. Kolekce kombinovala tradiční české barvy - tmavě modrou, tlumeně červenou a krémově bílou - s moderním designem a neotřelými detaily.

Hlavním výrazovým prvkem se stal kabát inspirovaný českým "baloňákem" a francouzským trenčkotem, což symbolicky propojovalo Česko s Paříží - městem módy, které olympiáda hostila. Kabát byl zdoben inkoustově modrým vzorem připomínajícím Rorschachův test jako pocta výtvarníkovi Vladimíru Boudníkovi (narozenému v roce 1924, tedy sto let před pařížskými hrami).

Další zajímavostí byly doplňky - například šál, ponožky a boty dostaly nečekaný hráškově zelený akcent, který narušil klasickou kombinaci červené, modré a bílé a dodal kolekci mladistvý, streetstylový nádech. Na oblečení nechyběly motivy české vlajky nebo nápis "CZE". Celá kolekce je navržena unisex, aby vyhovovala sportovkyním i sportovcům stejným komfortem.

Hlavním motivem dokumentárního snímku je životní katarze nejslavnějšího fotbalového cholerika.

Jestliže na trávníku se jeho oči kalily psychopatickým odstínem, při ohlédnutí za svou kariérou se v nich objevují slzy.

Dojetí se Řepka nebránil ani po slavnostní premiéře. Při rozhovoru s novináři zvedl ruku s palcem a ukazovákem přiloženými k sobě. "Takhle blízko jsem byl sebevraždě," vydechl.

Zároveň přijímal gratulace od diváků, mezi nimiž nechyběla celá řada celebrit. Ať už šlo o bývalé sparťanské parťáky Horsta Siegla, Lumíra Mistra, Jozefa Chovance či Davida Limberského, sportovní hvězdy Jaromíra Jágra nebo Gabrielu Soukalovou či zástupce showbyznysu - DJ Uwu i slovenského rappera Rytmuse.

"Film byl výborný. S Tomášem se známe, nebylo to poprvé, co jsme se viděli. Moc se mi to líbilo," hodnotila slavná hokejová osmašedesátka při odchodu z promítání na dotaz Aktuálně.cz. 

Snímek má na jednodílný dokument neobvykle dlouhou stopáž 114 minut, přesto je svižný a dynamicky natočený.

Při vší úctě k Janu Kollerovi či Gabriele Soukalové se jedná zatím o nejlepší Větrovského počin. Řepkův příběh poskytuje neobyčejně silnou munici.

Rodák z Brumova-Bylnice v něm odkrývá značnou část svého soukromí, přičemž exkurze začíná nelehkým dětstvím nemanželského dítěte z vesnice. Ostatně jeho maminka Helena Švecová v dokumentu popisuje, že nebyla daleko od rozhodnutí jít na potrat.

První část se ale věnuje převážně fotbalové kariéře. Ať ho někdo obdivuje a jiný nenávidí, o jedné věci debat není: Řepka to dotáhl neskutečně daleko, dosáhl toho, co málokdo z českých fotbalistů.

Snímek zachycuje i jeho návrat do Londýna, mezi fanoušky, kteří na svého blázna z trávníku stále nezapomněli.

Při záběrech z posledního zápasu Řepky v dresu West Hamu, ve kterém celý stadion skandoval "Super, super, super Tom", téměř nabíhá husina.

Dojem z výjimečnosti bývalého stopera umocňují i setkání a rozhovory s bývalými světovými hvězdami. Cigareta se šéfem Benfiky a někdejším famózním středopolařem Ruiem Costou sice nakonec neklapla, i tak bylo evidentní, do jak vybrané společnosti Řepka patřil.

Děj filmu je zajímavý, ale není nepředvídatelný. Následuje návrat do Sparty, společně s ním se pak ve slovníku češtiny pomalu začíná zabydlovat výraz "blikanec". Vzpomeňme fatální vyloučení po napadení Aleše Besty nebo útok na kameramana po utkání Sparty v Teplicích.

Větrovský si ve filmu rád pohrává s momentem překvapení. Jedním z nich je setkání s napadeným členem štábu, o kterém Řepka dopředu nevěděl. Bývalý obránce se Romanu Kupkovi po letech za svoje chování omluvil, zároveň však zaznělo, že směrem k němu jedinému cítí vinu, protože byl vytočený prostředím v Teplicích.

Jistý pocit morální licence, tedy práva reagovat neadekvátně v případě domnělé křivdy, si jednapadesátiletý internacionál ponechává i nyní. Ať už vzpomíná na bojkot reprezentace kvůli sporům s někdejším šéfem svazu Janem Obstem nebo na penaltu v dresu Českých Budějovic, kterou přihrál titul Liberci, a "pomstil" se tak majiteli Sparty Danielu Křetínskému.

"Jsem Řepka, neměli jste mě naštvat."

Proměna, kterou prošel především díky pobytu ve vězení, je však skutečná, upřímná a ve svém rozsahu až překvapivá. Jejím motorem byla Kateřina Kristelová.

Dokument Hříšník mapuje celou historii jejich vztahu. Vrací se k začátkům, kdy moderátorka svého nynějšího manžela zvedla ze země a pomohla mu znovu postavit se na nohy. Závěr filmu je pak možná malinko přeslazeným, ale autentickým příběhem skutečné partnerské lásky.

A skrývá přitom ještě jedno významné překvapení.

Devětadvacetiletý kanonýr je po Jaromírovi Jágrovi (766) a Patrikovi Eliášovi (408) třetím českým hráčem, který dosáhl v soutěži této mety. 

Pastrňák si čtyřstou branku připsal stylově. Český útočník zakončil únik vydařenou forhendovou kličkou a zvýšil v úvodu druhé třetiny na 4:1.

Druhý gól dal v přesilové hře, ve které se prosadil střelou z levého kruhu do odkryté branky a upravil v 50. minutě na konečných 5:3.

Při hře Toronta bez gólmana mohl Pastrňák zkompletovat hattrick, ale těsně minul prázdnou branku a pískalo se zakázané uvolnění.

Pastrňák si připsal i asistenci u úvodního gólu zápasu. Po jeho přihrávce mezi kruhy se puk odrazil od brusle krajana Pavla Zachy do branky.

Boston vyhrál posedmé v řadě a Pastrňák byl vyhlášen největší hvězdou večera.