Sport - Aktuálně.cz

Po bezbrankové první půli se jako první na Old Trafford prosadili domácí. V 58. minutě se Casemirova střela dostala k Diogovi Dalotovi, jenž střelou z úrovně značky pro pokutový kop vyrovnal.

Sedm minut před koncem řádné hrací doby vybojovali hosté bod, poté co hlavičku Jarreda Bowena po rohu ještě vykopl z brankové čáry Nusajír Mazráví, ale při dorážce se už Soungoutou Magassa nemýlil.

Manchester nevyužil šanci posunout se na páté místo a je osmý. West Ham je třetí od konce s dvoubodovou ztrátou na nesestupové příčky.

Anglická fotbalová liga - 14. kolo:

Manchester United - West Ham 1:1 (58. Dalot - 83. Magassa).

Tabulka:

1. Arsenal 14 10 3 1 27:7 33 2. Manchester City 14 9 1 4 32:16 28 3. Aston Villa 14 8 3 3 20:14 27 4. Chelsea 14 7 3 4 25:15 24 5. Crystal Palace 14 6 5 3 18:11 23 6. Sunderland 14 6 5 3 18:14 23 7. Brighton 14 6 4 4 24:20 22 8. Manchester United 14 6 4 4 22:21 22 9. Liverpool 14 7 1 6 21:21 22 10. Everton 14 6 3 5 15:17 21 11. Tottenham 14 5 4 5 23:18 19 12. Newcastle 14 5 4 5 19:18 19 13. Brentford 14 6 1 7 21:22 19 14. Bournemouth 14 5 4 5 21:24 19 15. Fulham 14 5 2 7 19:22 17 16. Nottingham 14 4 3 7 14:22 15 17. Leeds 14 4 2 8 16:26 14 18. West Ham 14 3 3 8 16:28 12 19. Burnley 14 3 1 10 15:28 10 20. Wolverhampton 14 0 2 12 7:29 2

Sedmadvacetiletý Zabystřan startoval s číslem 36 a zopakoval 26. příčku z úvodního superobřího slalomu sezony v jiném americkém středisku Copper Mountain.

Na trati, jež byla kvůli větru v horní části a měkkému podkladu ve spodní o něco zkrácena, ztratil na vítěze 2,05 sekundy.

Mistr světa ve sjezdu roku 2023 Odermatt vyhrál na sjezdovce Birds of Prey s náskokem tří desetin před domácím Američanem Ryanem Cochranem-Sieglem a 69 setin před třetím Adrienem Smisethem Sejerstedem z Norska.

V šestém závodu sezony si král minulých let připsal třetí výhru, po obřím slalomu v Söldenu a super-G v Copper Mountain navíc ve třetí disciplíně. Na kontě má nyní 48 triumfů.

Závod byl v závěru zhruba na dvacet minut přerušen kvůli hrozivě vypadající nehodě Roka Ažnoha. Slovinskému lyžaři při pádu spadla helma a zůstal bezvládně ležet. Po dlouhém ošetření byl svezen do prostoru cíle na záchranářských saních, o jeho stavu nejsou žádné oficiální informace.

Program v Beaver Creeku pokračuje superobřím slalomem, který pořadatelé na základě nejnovější předpovědi přesunuli ze soboty na pátek. Sobota zůstane náhradním dnem, v neděli by se měl jet v Coloradu obří slalom. Už dříve kvůli nepřízni počasí odpadl plánovaný druhý sjezd.

V hlavních rolích Slovinec Lovro Planko a Němec Philipp Nawrath. Právě mezi nimi došlo po závěrečné střelbě středečního vytrvalostního závodu ke kolizi. Planko při opouštění střelnice nechtěně zlomil soupeři hůlku.

Ve vypjatých biatlonových kláních nejde o ojedinělou věc, podobné nehody se stávají každou chvíli. Tentokrát ale bylo rozuzlení přece jen jiné. 

Slovinský závodník se totiž rychle rozhodl vypůjčit soupeři své vlastní náčiní.

"Bylo to to první, co mě v dané situaci napadlo. Koukl jsem, jak je velký a zdálo se mi, že by mu moje hůlka mohla sedět," pobavil čtyřiadvacetiletý biatlonista vysvětlením po závodě.

Nawrath měl díky jeho gestu, které bez protestů přijal, v závěrečném okruhu navrch a dojel si pro třinácté místo. Naopak Planko cenné vteřiny ztratil a propadl se na 21. příčku.

V cíli se znovu setkali a na místě bylo poděkování. 

"Opravdu krásné gesto, krásná fair play," uvedl Nawrath v přenosu německé televize.

"Bylo fajn, že výměna proběhla velmi rychle. Navíc hůlka mi opravdu seděla. Jinak bych musel do stoupání bez ní, novou bych mohl dostat až nahoře," přiblížil zkušený dvaatřicetiletý olympionik.

Zatímco svět sportu tleskal, slovinský hrdina nedělal ze svého chování žádnou vědu. "Viděl jsem, jak je na trati rychlý, takže jsem udělal jediné správné rozhodnutí. Bylo mojí chybou, že byl bez hůlky," prohlásil.

Asociace, která nejvyšší domácí soutěž řídí, v prohlášení na instagramu uvedla, že je připravena úřadu poskytnout maximální součinnost. Zároveň je přesvědčena, že postupuje v souladu se smlouvami uzavřenými s Českým svazem ledního hokeje (ČSLH) a příslušnými řády.

Spolek fanoušků vystupující pod označením StopBaráži! oficiálně vyzval APK LH v závěru listopadu, aby upravila soutěžní pravidla a již v aktuální sezoně umožnila vítězi první ligy postup do nejvyšší soutěže.

Se svou žádostí, k níž se připojilo i Sdružení prvoligových klubů ledního hokeje (SPK LH) řídící druhou nejvyšší soutěž, ale neuspěla. Teď se proto spolek rozhodl prostřednictvím advokátní kanceláře Petráš Rezek obrátit na ÚOHS.

"Nevidíme důvod otálet. Současná situace a naše snaha o komunikaci totiž nevede k výsledkům - roky se opakují přísliby k jednání, jejichž reálný dopad nyní vidí celá hokejová veřejnost," uvedl spolek v tiskové zprávě.

Fanouškovské aktivitě vadí, že APK LH zdůrazňuje, že je připravena jednat jen s SPK LH a ČSLH.

"Neustále jsou přehlíženy názory prezidenta ČSLH, rozhodnutí výkonného výboru, postoje klubů 1. ligy i dalších osobností - a to ve prospěch uskupení APK, které do této chvíle nesplnilo ani základní věc, jako je slušná a věcná odpověď našemu Spolku," napsali zástupci spolku s tím, že v pondělí zveřejní další krok, který se chystají podniknout.

"Znovu zdůrazňujeme, že našim cílem je faktické zrušení baráže. Nejde nám o žádnou válku, ale o řešení jasného a dlouhodobého problému," dodali.

APK LH je podle svého prohlášení připravena se zástupci ÚOHS jednat.

"Chápeme, že téma baráže vyvolává mezi fanoušky i kluby velké emoce. Zároveň jsme se k němu za Asociaci profesionálních klubů ledního hokeje už opakovaně a jednoznačně vyjádřili, a proto nechceme celou věc dále medializovat," uvedli prezident asociace Jan Tůma a ředitel soutěže Martin Loukota. Před několika dny podotkli, že "nehodlají ani nemohou měnit Herní řád ELH a systém soutěže probíhající sezony."

Leccos pochopíme, když si poslechneme způsob fotbalové výchovy v portugalském balení a porovnáme jej s tím českým.

Kde začít? Odpověď nabízí José Couceiro, viceprezident a technický ředitel Portugalského fotbalového svazu.

"Není rozdíl mezi Portugalskem a Českem. Není rozdíl mezi Spartou, Slavií nebo Benfikou a Sportingem Lisabon," tvrdí funkcionář.

"I my se potýkáme s podobnými problémy jako vy, třeba s nedostatkem hřišť. Ale máme jasně popsanou cestu, v jejím duchu jsme udělali jasná rozhodnutí a těm věříme," pokračuje Couceiro.

"Důležité je určit si vlastní DNA a pak se jí ve výchově řídit. Jedině naši hráči přinášejí do mužstva naši DNA, Galacticos to nedokážou," připojuje Pedro Mil-Homens, dlouholetý sportovní ředitel Benfiky i Sportingu Lisabon.

Oba přijeli do Prahy na pozvání Unie českých fotbalových trenérů, aby se podělili o portugalské know-how. "Nejsou to žádná kouzla a ani netvrdíme, že naše know-how je nejlepší na světě," předesílají.

Soudě podle netenčícího se exportu portugalských nadějí do evropských velkoklubů jde o zbytečnou skromnost. Takže neztrácejme čas a vplujme s renomovanými průvodci za oponu velmi dobře fungující celonárodní továrny na leštění fotbalových drahokamů.

Odstartujeme třeba u výšky záložní řady, s níž portugalská reprezentace získala letos v červnu po vítězném penaltovém rozstřelu v duelu se Španělskem prvenství v Lize národů: Joao Neves - 174 centimetrů, Bernardo Silva - 173 cm, Vitinha - 172 cm.

"Jsem rád, že jsme vyhráli trofeje s takovými záložníky," říká Couceiro a rukou ukazuje těsně nad zem. Má tím na mysli prostě prcky.

Bylo by to v Česku možné? Sotva.

Našlo by se hodně kluků, kteří na žákovském tréninku slyšeli: "Jsi příliš malý, zkus jiný sport." A mylná představa, že kdo nemá přes metr osmdesát, nemůže se nikdy prodrat mezi elitní šlechtu v profifotbale, u nás dodnes přetrvává.

Na jihu Pyrenejského poloostrova ctí jinou víru. "Fotbal se hraje pořád s míčem, takže i dnes potřebujeme hráče, kteří ho umějí ovládat," zdůrazňuje Couceiro. "Kdo chce jen běhat, ať jde radši na atletiku," doplňuje muž, jenž trénoval i Lokomotiv Moskva nebo reprezentaci Litvy.

"Bez kvalitních hráčů nic neuděláte. Jejich výchova je společným úkolem svazu a klubů. Reprezentace i kluby přece potřebují co nejvíc špičkových fotbalistů. Klubům jejich prodej generuje peníze a reprezentace zase těží z toho, že hrají v nejlepších ligách," připojuje Mil-Homens, který aktuálně stojí v čele projektu FIFA na pomoc přechodu mladých hráčů do dospělého fotbalu.

"V jednadvaceti už kompletně hráče nezměníte. Správné návyky a dovednosti musíte budovat systematicky odmalička," přidává Couceiro.

Míč je modlou

Míč je pro něj a pro všechny, kdo v Portugalsku vyrábějí fotbal, nedotknutelnou modlou. A také středobodem strategie do roku 2030, kterou má tamní svaz vykolíkovanou.

"Fotbal je vášeň a míč v sobě skrývá magii, která tuto vášeň podněcuje," podotýká Conseiro.

Zápal pro hru se zažehává už u pětiletých kluků a holek s pomocí zápasů tři na tři. V devíti letech se počty hráčů rozšiřují o brankáře.

Od deseti si to rozdávají proti sobě šestičlenné celky s brankářem, od dvanácti se válí devět na devět včetně gólmanů a až od čtrnácti proti sobě rukují dvě jedenáctky.

"A pomáhá nám i pouliční fotbal, kde si děti automaticky zkouší různé posty. Ze stoperů se stávají útočníci, z devítek zase obránci. V dospělosti se to všem bude náramně hodit, neboť dnes hráči rotují na různých místech sestavy," podotýká Couceiro.

"Jenže fotbalu na ulicích ubývá. I u nás totiž bojujeme s tablety a chytrými telefony. Je to náš společný protivník," připomíná.

Jak s ním v Portugalsku bojují? V hlavní roli je opět míč. Fotbalová asociace se rozhodla kulatým nesmyslem postupně pobláznit školní mládež v celé zemi. A tak se na základkách šíří fotbalové kroužky pod heslem Magic Ball.

Konají se odpoledne po vyučování a nevedou je učitelé, kteří by byli fotbalem nebo sportem nepolíbeni, nýbrž fundovaní specialisté.

"Spolupracujeme s univerzitami," líčí Couceiro. "Děti si pod vedením odborníků hrají s míčem, ale současně se učí základní všestranné pohybové dovednosti."

Nejde o žádný dril, ale v první řadě o zábavu. "Potřebujeme šťastné děti, pro které je trénink fotbalu tou nejšťastnější částí dne," vysvětluje Couceiro.

"Nikdo na kluky a holky nevyvíjí tlak, na něj je doopravdy čas. Vždyť z tisíců hráčů podepíše nakonec profesionální kontrakt jen jeden z nich, tak proč hrát hned pod presem? V mládežnickém fotbale je nejdůležitější rozvoj hráčů, zatímco v profesionálním fotbale jsou nejdůležitější vítězství," upozorňuje.

Mil-Homens to okamžitě rozšiřuje: "Proto je naprosto klíčové, aby žáci a dorostenci hráli, hráli a zase hráli. Herní čas nelze ničím nahradit."

Hráč není majetkem trenérů

A jsme u alchymie spojené s přesunem nejtalentovanějších hráčů do vyšších věkových kategorií a posléze z dorosteneckého do seniorského fotbalu.

"Je to jednoduché: pokud je někdo šikovný a přeroste vrstevníky, putuje výše. V našich prvoligových klubech tak klidně za áčko nastupují sedmnáctiletí kluci," říká Couceiro.

A co případné tahanice o hvězdičky mezi trenéry jednoho klubu? Všichni přece chtějí vyhrávat.

"Hráč není majetkem jednotlivých trenérů, ale klubu. A ten rozhoduje ve prospěch správného vývoje hráčů. Jinak by byl sám proti sobě," odpovídá Mil-Homens.

Ten bere omlazovací fotbalovou kúru za nezvratný trend. "Studie, kterou jsme v rámci projektu FIFA dělali, říká jasně, že v posledních pěti letech se neustále snižuje věková hranice debutů v ligových soutěžích napříč Evropou i světem," doplňuje.

V Portugalsku zelenáčům ulehčuje přestup mezi dospělé soutěž béček ligových klubů do třiadvaceti let, ze které se nesestupuje. Rezervy profesionálních týmů jsou však v portugalském balení výrazně mladší než ty české. Jejich věkový průměr se pohybuje na hranici devatenácti let.

"Zamyslel bych se nad tím, jestli by neprospěla změna u vaší druhé ligy. Ta by podle mého názoru měla být pro hráče do dvaceti let, maximálně do jednadvaceti," přemítá Mil-Homens.

Současně doporučuje nepřeceňovat dorostenecké šampiony, což za něj objasňuje kolega Couceiro: "Vitinha odehrál za reprezentační sedmnáctku čtyřicet minut, ale pak byl jedním z pilířů devatenáctky, jednadvacítky a dnes je oporou áčka. Z anglického Wolverhamptonu ho vrátili do Porta, odkud odešel do Paris SG, kterému letos pomohl k zisku Ligy mistrů."

I to je inspirace, která by neměla zapadnout.

Rok 2023 neprobíhal podle jeho přestav. Životní krize, konec dlouhodobého vztahu, stres v práci, kde měl pod sebou patnáct zaměstnanců. Martin Cuber tehdy částečně ustoupil ze svého jinak naprosto zdravého životního stylu.

"Nehlídal jsem si tolik jídlo, občas zašel s kamarády na pivo, potřeboval jsem se odreagovat. Bylo toho na mě hodně," vysvětluje v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Za zklidněním vyrazil na dovolenou do Španělska, kde žije jeho bratr. Místo restartu a odpočinku tam ale na něj čekal horor. Po večeři zvracel, myslel si, že je to z jídla. Ráno ho ale probudily šílené křeče.

"Pořád jsem to přisuzoval jídlu, ale po dvou třech hodinách mi bylo pořád hůř a hůř. Bratr zavolal záchranku, ještě než přijela, se mi ale zatmělo před očima. Omdlel jsem, a když jsem se v šoku probral, věděl jsem, že musíme okamžitě jet do nemocnice. Bratr mě naložil do auta a odvezl. Na recepci nemocnice jsem zase zkolaboval," vypráví.

Probudil se až druhý den na přístrojích, nikdo netušil, co mu je. Testy nakonec odhalily zlatého stafylokoka. Pankreatická nekróza Martinovi zanítila žlučník i slinivku břišní.

Byl v kritickém stavu.

"Infekce mě začala rozežírat zaživa. Měl jsem břicho nafouklé jako balon, měl jsem v něm devět litrů nekrotické tekutiny, ve které stafylokok žil. Se mnou doktoři nechtěli moc komunikovat, ale bratrovi řekli, že nevědí, jestli vůbec přežiju do rána. Dávali mi pár procent, tělo bylo už hodně zasažené," vzpomíná.

Stafylokok v jeho těle bujel skoro půl roku. Mohl se projevovat větší únavou, tu ale sportovec původně z Orlové přisuzoval práci a stresu v osobním životě.

"Zpětně jsem se pídil po tom, co může být spouštěčem, a může to být více faktorů, které se sečtou. Člověk má v sobě zárodky a záleží na aspektech, může to být právě kombinace stresu, oslabené imunity, fyzického, mentálního vypětí, horší životospráva," říká.

Ve španělské nemocnici strávil čtyři měsíce, které byly pouze stabilizační. Byly jen o přežívání, jak to popisuje sám Cuber. Místní lékaři zkoušeli léčbu antibiotiky, ta nezabírala. Nakonec si vymohl letecký transport do Prahy a až tam došlo k opravdovému zlepšení.

Do Češka přiletěl oteklý, stále se v něm drželo obrovské množství nekrotické tekutiny.

"Hned třetí den jsem šel na sál a začala série operací. Byl to jeden zákrok za druhým. Skutečně mě uvnitř vyčistili, nasadili kombinaci pěti různých antibiotik. Endoskopem mi provrtali žaludek na pěti místech, čímž odváděli nekrotickou tekutinu pryč. Pomalu jsem se začal uzdravovat."

Během dvou měsíců zhubnul dvacet kilo. Bylo to dobře, tělo se čistilo. 

Když ho po celkově půlročním martyriu pouštěli domů, vážil 42 kilogramů. Tělo bylo zpustošené, ale mohlo začít od nuly. Šok byl pryč, stejně i strach z případných dalekosáhlých a trvalých následků.

"Přijal jsem to, jak na tom jsem. Že jsem musel obětovat všechny svaly a prožil to, co jsem prožil. Pracoval jsem s psychikou ve svůj prospěch, postavil se k tomu pozitivně. A myslel jsem na to, že budu zase v pořádku," říká.

Jako milovník procházek v přírodě krátce poté zažil zlomový okamžik. Procházel se v brdském pohoří a uviděl potůček. Chtěl ho přeskočit, ale nedokázal to. Vzdálenost nějakých 30 centimetrů byla nad jeho síly. Musel se tomu smát, začal ale s postupným tréninkem a za týden se k potůčku vrátil. A přeskočil.

"Zní to možná hloupě, ale pro mě to byl životní moment, který ve mně navždy zůstane. Nabyl jsem pocitu, že tu sílu v sobě pořád mám a že se mohu vrátit," vzpomíná s dojetím.

Na závody v naturální kulturistice v té době myslel jako na velmi vzdálený cíl, za kterým půjde a snad ho dosáhne v horizontu pěti až deseti let. 

"Zprvu jsem se chtěl jen vrátit do aktivního života. Vždyť jsem na sobě musel pracovat úplně od začátku. Byl jsem kost a kůže, nevyšel jsem ani schody. Začínal jsem lehkým rozhýbáváním a dechovým cvičením. Ale šlo to nějak dobře," směje se.

Do dvou let od opuštění nemocnice vyhrál Český pohár, mistrovství republiky, získal bronz na mistrovství Evropy v naturálním fitness, tedy bez použití jakýchkoli zakázaných látek.

A před pár týdny, 16. listopadu 2025, přišel zlatý hřeb: titul mistra světa organizace ICN v kategorii Men’s Fitness 30+ v Dubaji.

"Ten úspěch je samozřejmě nečekaný. Dal jsem tomu píli, výživu, regeneraci. Postupně jsem se začal zdokonalovat a z plánovaných pěti až deseti let jsou nakonec dva roky, a já stojím na pódiu jako vítěz. Neskutečné. Je to pro mě epický zážitek," popisuje pětatřicetiletý Cuber.

Teď si chce dát od závodění pauzu a věnovat se trenéřině.

"Chci zvolnit a věnovat se byznysu, pomáhat lidem. Zúročit všechno, co se mi stalo. Moje myšlenky teď míří sem. Zjišťuji, že jsem oslovil hodně lidí, i když jsem ten svůj příběh moc nevolal do světa," říká.

Stále častěji ho oslovují lidé, kteří mají v životě problémy. Ať už zdravotní, nebo třeba se závislostmi. "Jsou to i extrémní případy a já cítím, že jim s něčím mohu pomoci," uzavírá Cuber.

Profesi fitness trenéra si sám pro sebe i pro své klienty lehce modifikoval. Raději si říká "krizový kouč". Proč ne, sám zvládl krizi brutálního rozsahu.

Zmatení jsou diváci. Hráči. Trenéři a dost možná i rozhodčí sami. Kdy branka platí? Kdy neplatí? Hokejová extraliga se stále častěji obrací ke studiu videa a jeho následným pravidlovým interpretacím. Hra stojí, fanoušci se nudí.

"A pak se všichni divíme. Chceme se někam posunout, načež se ve Vítkovicích někde ztratí videorozhodčí a neuzná se regulérní gól. To se přeci nesmí stát. Nikdy," zlobí se Václav Nedorost, bývalý extraligový hráč i manažer.

"Jsem velký fanoušek Vladimíra Pešiny v roli šéfa sudích, snaží se pořádat setkání hráčů a rozhodčích, ukazovat modelové situace. Jenže pak stejně dojdeme do padesátého kola a píská se jinak než v tom prvním. To se mi nelíbí," pokračuje.

Společně s bývalým brankářem Romanem Málkem a moderátorkou Terezou Kubíčkovou se pobaví i nad výstupem Daniela Pražáka, který v pruhovaném dresu téměř rozpoutal potyčku s litvínovským Františkem Gajdošem.

"Pak že jsou Jihočeši leklé ryby," směje se Nedorost svému krajanovi. "Rozparádil se, byla to kravina a stoprocentně to ví. Měl velké emoce a vůbec netuším, co do něj vjelo. Zároveň zápas neovlivnil, nejvíc překvapil asi toho Gajdoše."

I Málek má pro hokejové soudce částečné pochopení. "Nikdo nechce koukat na dva chlapíky, jak deset minut telefonují. Zároveň je jasné, že bez videa to dneska nejde. Nedovedu si představit, jak by se dal současný hokej uhlídat," poví někdejší mistr extraligy se Slavií.

Nedorost nakonec přijde s revoluční myšlenkou. Založil by po vzoru NHL centrální místnost, kde by během extraligových zápasů sedělo několik videorozhodčích a v čele s Vladimírem Pešinou sporné okamžiky společně vyhodnocovali.

V Bagu se sehraná trojka podívá i do Vítkovic, kde trenér Václav Varaďa stále hledá cestu ke stabilní výkonnosti mužstva. Silným bere, slabším rozdává. Jak mu (ne)pomáhá obránce Jakub Zbořil? Co říká Roman Málek na výkony brankáře Dominika Hrachoviny?

Velké téma je i Liberec, který krokem šelmy stoupá vzhůru. "Konečně zase koušou, hryžou, bruslí!" těší Nedorosta, který pod Ještědem také nastupoval. "A já hrál v týmu s trenérem Jirkou Kudrnou. Teď ho všichni chválí, přitom v září ho odvolávali. Myslím, že jeho tým může být pro favority na titul velký trabl," předpokládá Málek.

Na kom stojí úspěch Severočechů? A měl by mít brankář Petr Kváča nad sebou neustálý dohled kamery? Kdo byl v brankovišti simulant? Kdo seká protihráče do nohou? I o tom všem je nová epizoda podcastu Bago.