Sport - Aktuálně.cz

Lucie Havlíčková se v Poháru Billie Jean Kingové nakopla k vítězné šňůře jedenácti zápasů. Ve světovém rankingu se 20letá tenistka dál zvedá.

Jihoafričané soupeře na jeho stadionu totálně ničili a chystali Walesu nejtěžší domácí porážku v historii.

Položili jedenáct pětek, poslední z nich v 74. minutě Etzebeth. Stanovil tím stav na 73:0.

Vzhledem ke skóre bylo to, co přišlo o čtyři minuty později, ještě nepochopitelnější. Etzebeth se zcela mimo proud hry dostal do konfliktu s domácím Alexem Mannem.

V hromadné šarvátce pak dvojnásobný mistr světa zabořil palec do očního důlku svého rivala.

Nešlo o žádné "obvyklé" píchnutí do oka, ke kterému v ragby dochází a je považováno za jeden z nejhorších faulů. Etzebeth zcela úmyslně dál tlačil prst do Mannova oka.

Rozhodčí Luc Ramos ve spolupráci s VAR po zhlédnutí záznamů udělil Etzebethovi červenou kartu. 

"Za to se udělují doopravdy obrovské tresty, klidně třeba i na půl roku nebo na rok," říkal Tomáš Ripcsik, bývalý dlouholetý český reprezentant a nyní komentátor stanice Nova Sport, jež zápas vysílala.

"Naprosto cynický faul od Ebena Etzebetha," zhodnotil čin hvězdného ragbisty, jenž opouštěl trávník s úšklebkem na tváři…

Podle britského deníku The Independent je spodní hranice trestu za "úmyslný kontakt s očima soupeře" 12 týdnů, horní pak dvojnásobná.

Jihoafričanovo chování však může být posuzováno i jinak, maximální trest, který může dostat, je 208 týdnů, tedy čtyři roky. I když taková výše je podle Independentu nepravděpodobná.

"Nevím, co bych k tomu řekl, aby to nebylo kontroverzní," krčil po zápase rameny Rassie Erasmus, kouč týmu Spingboks. "Ale nevypadalo to dobře, zasloužená červená karta," uznal.

"Jak a proč se to stalo, jestli byl vyprovokován, to nevím," doplnil Erasmus.

Čtyřiatřicetiletý Etzebeth je jednou z největších hvězd současného ragby. Rodák z Kapského Města se v posledních dvou letech dostal do čtyřčlenné nominace na nejlepšího hráče roku.

Tři roky hrál za francouzský Toulon, od sezony 2022 nastupuje ve své zemi za tým Sharks.

Mistr světa z let 2019 a 2023 je také rekordmanem v počtu startů za reprezentaci JAR, utkání ve Walesu bylo jeho 141. v dresu národního týmu.

Osmačtyřicetiletého dánského kouče výkon v první půli šokoval o to víc, že jeho svěřenci v minulých dvou soutěžních duelech zvítězili, navíc venku. Řekl to na tiskové konferenci. Podle kapitána Lukáše Haraslína musí od nového roku přijít úplně jiná Sparta.

Letenští za celý první poločas ve výročním utkání, v němž si připomněli 132 let od založení, nevystřelili na branku. V 65. minutě inkasovali potřetí, v závěru se dotáhli na rozdíl jediné trefy, ale v osmé minutě nastavení obdrželi čtvrtý gól.

"Výkon v prvním poločase můžete označit mnoha přívlastky, rozhodně to ale bylo nepřijatelné a nedostatečné. Určitě šlo o nejhorších 45 minut, které jsem ve Spartě prožil," řekl Priske, který se v červnu po roce vrátil na Letnou, kde během prvního angažmá v letech 2022 až 2024 získal dva ligové tituly a jednou i domácí pohár.

Po druhém gólu hostů provedl v 35. minutě dvojí střídání. "Potřeboval jsem něco udělat. Bylo očividné, že hrajeme bez energie, kvality, vášně, hladu, rychlosti a spousty dalších věcí. Vystřídat jsem mohl více hráčů, ale nakonec to byli Pany (Panák) a Vydrys (Vydra). Vždy jsem zodpovědný. To, co se stane na hřišti, mě odráží. Je to na mně. Tlak i zodpovědnost rád přijímám," uvedl Priske.

Sparta šla do utkání posilněna dvěma soutěžními výhrami ze stadionů soupeřů, ve čtvrtečním duelu Konferenční ligy zdolala ve Varšavě Legii 1:0. "Před poslední reprezentační přestávkou jsme podali špatný výkon s Teplicemi (2:2). Pak jsme odstartovali výhrou v Boleslavi a na Legii, to bylo teprve před třemi dny. Z tohoto pohledu mě výkon v prvním poločase šokoval," připustil Priske.

"Snažím se přijít na to, proč to tak bylo. Jak si můžeme vést lépe a jak dostat z týmu víc, protože máme dostatek kvality a dobrých hráčů. Musíme si vést lépe a být konzistentnější. Není to jen na hráčích, ale i na mně," prohlásil Priske.

Haraslín si šel promluvit s "kotlem"

Ani Haraslín neskrýval, že jeho tým podal velmi špatný výkon. "Hlavně v prvním poločase. To, jak jsme vstoupili do zápasu, je neakceptovatelné. Když už pak doháníte, dokážete soupeře zatlačit, ale takovým způsobem prostě musíte hrát od začátku. Obzvlášť když jsme hráli na náš kotel. Když ani nevystřelíte na bránu, je jasné, že hrajete hrozný poločas," řekl devětadvacetiletý slovenský křídelník, který v nastavení snížil z penalty na 2:3.

Po zápase si šel promluvit s "kotlem", který navzdory nepovedenému výkonu povzbuzoval Spartu celý zápas. "V první řadě naši fanoušci mají plné právo být na nás naštvaní. Tohle nebylo hodné Sparty a jako kapitán jsem za to vzal plnou zodpovědnost. Myslím, že to proběhlo spíš v pozitivnějším rázu, negativitou bychom se dostali ještě víc dolů. Poděkoval jsem jim, že nás dnes 98 minut podporovali a tlačili i za toho nepříznivého stavu," podotkl Haraslín.

Letenští nevyhráli třetí z posledních čtyř kol a na vedoucího obhájce titulu Slavii ztrácejí už pět bodů. "Za svého působení ve Spartě už jsem takovou situaci zažil, když jsme po podzimu ztráceli dost bodů na první příčku, a poté se to na jaře všechno otočilo. Pár týdnů dozadu jsme nevyužili zaváhání Slavie a naopak jsme ztratili, když jsme neměli," řekl Haraslín.

"Jestli chceme být první, musíme začít od sebe a nedívat se na ostatní. Věřím, že do konce roku to zvládneme a od toho nového musí přijít úplně jiná Sparta. Musíme více hrát a podávat mnohem lepší výkony, hlavně u nás doma," dodal slovenský reprezentant.

Dnes působíte jako mentální kouč ve společnosti SMT Academy a nedávno jste vyšli se zprávou, že český sport v mentální přípravě zaostává. Proč tomu tak je?

Má to více důvodů. Zaprvé nás pořád ovlivňuje odkaz totality, která tady byla. Ovlivňuje náš vývoj na nějakou dobu, přeskočit to nejde. Společnosti, které se vyvíjí zdravěji, mají 40 let náskok a vidět je to i v mentální přípravě. Zadruhé jsme bohužel pořád nevědomí, nejsme odborníci. U mnoha trenérů chybí odborný pohled a nadhled, pořád si jedou kondice, techniky, taktiky, ale zapomínají, že svěřenec bude úspěšný jen tehdy, když se bude dobře cítit.

Měl jste ten nadhled vy? V době, kdy jste jako trenér vedl v první lize Příbram, Liberec a Teplice.

To víte, že neměl. Kdybyste mi někdy před 15 lety přivedli do kabiny mentálního kouče, tak vás s ním vyrazím. Taky jsem byl zabedněný, mám v tomhle sebereflexi. Ale trenér by měl být otevřený a pořád se posouvat, vzdělávat. Když jsem vlétl do ligy, žádná velká trenérská škola nebyla a já jsem používal to, co u mě používali ti předtím. Jelikož jsem vyrůstal v 80. letech, dovedete si představit, jak to vypadalo. Říkám tomu systém "drž hubu a pádluj" a metoda cukru a biče. S dnešní generací ale takhle absolutně neuspějete. Já to tak pořád dělal, až jsem zjišťoval, že mám limity.

Kvůli tomu jste s trénováním skončil? V první lize jste byl naposled v sezoně 2015/16, pak jste ve fotbale ještě působil níže nebo u mládeže.

Ano, skončil jsem kvůli sobě. Když jsem v lize v Teplicích končil, unavil se bič a cukr došel. Ve chvíli, kdy ti kluci potřebovali nejvíce pomoct, jsem jako trenér neměl v ruce nic, čím bych jim pomohl. Zjistil jsem, že nedokážu řídit lidi, nedokážu otevírat jejich potenciál. Proto jsem si vzal batoh a cestoval jsem po Asii - po Nepálu, Indii. Chodil jsem do ášramů, buddhistických chrámů. Učil jsem se, že nemůžu řídit lidi, dokud neuřídím sám sebe. Do toho jsem měl vážně obrovské zdravotní problémy.

Ozvala se vám Bechtěrevova nemoc, která vám už v mládí vlastně zastavila fotbalovou hráčskou kariéru, že?

Ano, a v tomhle období to se mnou vypadalo opravdu blbě. Ale naučil jsem se to odbourat taky, zjistil jsem, jak funguje psychosomatika. Že jsou v tom nezpracované emoce, neschopnost pracovat sám se sebou a svým tlakem. Učil jsem se ovládat sám sebe - korigovat emoce, zpracovávat tlak a očekávání. A díky tomu jsem vlastně přišel na koučování. Jako fotbalový trenér jsem chtěl z lidí výkon vytřískat, ale přišel jsem na to, že je potřeba jim otevřít potenciál k tomu, aby to oni sami v sobě našli. Zjistil jsem, že koučování má mnohem větší dopad než trénování. Tlouklo se to ve mně, až převážilo koučování.

Tak pojďme k tématu mentálního tréninku. Jak by v tomto ohledu měli sportovci pracovat?

Systematicky, dlouhodobě. Pocit musí být součástí tréninku. Měli jsme teď akci ze stolního tenisu, kde se jeden sportovec zasekl a řekl, že hrát nepůjde. Řešilo se, kdo by mu mohl pomoct, ale já tvrdím, že v danou chvíli nikdo. Takový hasičák neexistuje.

Stává se často, že se sportovci hlavě věnují, až když je pozdě?

Ano, nechápou, že mají přijít, když to funguje. Protože právě díky koučování si zvědomíte, co vás dovedlo k tomu, že vám to funguje. Když se vám to sekne, pak máte možnost to najít. Zato my lítáme mezi extrémy. Když vyhrajeme, otevíráme šampaňské. Když zkolabujeme, máme hlavu v dlaních. Chybí ta vyváženost. Jako sportovec musím analyzovat, když se daří i nedaří. Práce s porážkou, to je další věc, kterou musíte umět podchytit. Když to zvládnete, dá se sportovce úžasně nakopnout. Jsou to dílky puzzle, které spolu tvoří mentální trénink. Mám k tomu jeden příklad.

Povídejte.

Je to jako si koupit pizzu, zaplatit ji, vzít si ji nahoru do pokoje a zjistit, že čtvrtina pizzy chybí. Bude vám to jedno? Nebude, budete volat a chtít ji celou. U sportu si můžeme říct, že čtvrtina je kondice, čtvrtina technika, čtvrtina taktika a nechápu, když někdo neřeší tu čtvrtou. Často bereme jako výmluvu, že jsme něco nezvládli hlavou. To se ale přece dá trénovat. Sportovní kluby mají kondičáky, fyzioterapeuty, ale mentální kouče neřeší.

Opravdu je z vašeho pohledu situace tak zlá?

Nechci být zase úplně kritický, posouváme se dopředu, ale strašně málo. Mladší trenéři už na to naštěstí myslí, mají o tom povědomí. Tam vidím světlo na konci tunelu. Zatím ale pořád drtivá většina trenérů má pocit, že kdo jde k mentálnímu kouči, je cvok nebo nemocný. A to přece vůbec není pravda, takové myšlení znamená obrovskou brzdu.

V tuto chvíli tady ale ani není dostatečná kapacita na to, aby měl každý větší klub mentálního kouče, nebo se mýlím?

Samozřejmě není, ty kouče si musíme vychovat. Jako se vychovali třeba ti kondičáci, ve fotbale to dříve byli atleti. Měl jsem v ligovém klubu na téhle pozici výborného kluka, akorát on mi připravoval hráče na to, že přijedou na Baník a tam poběží stovku. Až postupně se kondičáci začali rekrutovat z těch konkrétních sportů. Teď si musíme vychovat ty mentální kouče.

Kam tedy vlastně míříte touto svou kritikou nebo konstatováním, jak Češi v tomto směru zaostávají? 

Chci tím hlavně apelovat na vzdělanost. Aby trenéři mentální trénink nepodceňovali, nepovažovali ho za pitomost. Neříkám, že to sami musí umět. Ostatně mentální koučink je úplně jiný princip vztahu než mezi trenérem a hráčem. Trenér je vždy autorita, kdežto mentální trénink funguje tak, že jsme jako kouč a sportovec na stejné úrovni. Nicméně jako trenér o tom musím mít aspoň minimální povědomí.

Jak široké portfolio klientů máte vy osobně? Jaké sporty jsou tam zastoupeny?

Máme to v SMT hodně pestré a pro mě zajímavé. Je tam tenis, stolní tenis, plavání, šerm, gymnastika, jsou tam třeba i šipky. Člověk objevuje ty sporty, učí se a rozšiřuje si obzory. Musím říct, že kalendář mám nabitý, je to síla.

Takže přeci jen má český sport zájem. Dá se jmenovat, s kým konkrétně spolupracujete?

Je to třeba tenisová Sparta, hodně spolupracujeme s Českým hokejem, s asociací stolního tenisu, s gymnasty TopGym v Karlových Varech nebo s VSC Victoria. Ozývá se hodně lidí z florbalu, ten je v tomhle hodně progresivní. Přišli jsme na produkt, který funguje. Chodíme do klubů třeba jednou týdně, trenéři o nás ví a postupně vytváříme prostředí. Přijet jednou za tři měsíce, když se zrovna něco nepovede, takhle to opravdu nejde.

Zmínil jste tenis, tam se o důležitosti hlavy mluví možná ještě o fous více než u ostatních sportů. Jaký je váš pohled?

No, podívejte se třeba na Jannika Sinnera s Carlosem Alcarazem. Mají oba hlavu naprosto v pořádku, jsou psychicky obrovsky silní. Hrají finále Roland Garros, Alcaraz čelí třem mečbolům a vytáhne ty nejtěžší údery, líže při nich lajnu. Je mentálně tak silný, že místo aby to hrál na údržbu, v nejkritičtější chvíli vytáhne neuvěřitelně riskantní údery. S jistotou, sebedůvěrou.

Máte na to třeba nějakou univerzální radu?

Spíše je to o tom, že každý prožíváme ty situace nějak jinak, proto funguje příprava jeden na jednoho s koučem. Jako kouč jdete po těch konkrétních věcech, které ve výkonu ruší a odvádějí vás.

Pak to v praxi funguje tak, že si sportovec v kritické situaci na kurtu nebo na hřišti na něco vzpomene? Něco si pro sebe řekne?

Jsou určité nástroje, které konkrétně jmenovat nechci. Něco je postaveno na obecných pravidlech a principech, nicméně opravdu často hledáme se sportovci to, co bude konkrétně fungovat jim. Sami se zapojují, jedou ze zápasu, volají mi a říkají "tohle nefunguje, zkusíme něco jiného". Upravujeme to a hledáme tak dlouho, až zjistí, co jim pomáhá. Je to o důvěře a sportovec musí vědět, že co řekne před vámi, to se nikdo jiný nikdy nedozví. SMT Academy je postavená na těžkém etickém základu. My o klientech nemluvíme, nechlubíme se jmény, s nimiž pracujeme.

V tom výčtu sportů jste nejmenoval fotbal. S fotbalisty tedy nepracujete?

Nebudete mi věřit, fotbal jsem neviděl léta. Přenos v televizi snad pět let. Lidé se mě ptají třeba na názor na nároďák, já ale vůbec nevím. Ani na to reálně nemám čas. Abych nekecal, individuálně pracuju s dvěma kluky z ligy. Ale odpustí mi, že na zápasy pak nekoukám. Jsem strašně rád, když mi lidé z ostatních sportů dávají najevo, že si mě váží. Z fotbalu se na mě spíše dívají skrz prsty.

Proč?

Lidé z fotbalu nechápou, že někdo ve svém životě udělá změnu. Říkají si, že tenhle řvoun, co před 15 lety řval po lidech, nám přece nebude něco říkat. Nevěří změně. Ale takoví lidé trénují fotbal? Vždyť tam přece chcete měnit a posouvat hráče. Fotbalové prostředí mě má trochu na blacklistu, ale nechybí mi to.

A je to skutečně tak, že ani ligové kluby ve fotbale nevyužívají služeb mentálních koučů?

Vím o Spartě a Slavii, že s tím pracují. Což je dobře, tyhle dva kluby mají ostatním ukazovat směr. Ale jinak pokud tam někdo tuhle složku má, tak často jen na oko, protože se to dnes očekává. Systematickou práci nevidím, fotbal je v tomhle dinosaurus a trvá dlouho, než se něco zavede. Třeba zmíněný florbal je v tomto mnohem dál. Taky proto, že dlouho s tradičními sporty o své místo na slunci musel bojovat.

Říkal jste, že před 15 lety byste mentálního kouče jako fotbalový trenér vyhodil taky. Proč? Považoval byste to za zbytečnost? Za něco, co bude hráče od výkonu naopak odvádět?

Na rovinu, jako fotbalový trenér máte strach. Nikdo to nepřizná, ale já se nebojím to říct. Fotbalový trenér se bojí, že ztratí vliv na kabinu, bojí se toho, že ten mentální kouč bude znát některé procesy lépe než on a trenér by pak vypadal blbě. Správný mentální kouč se totiž umí ptát, perfektně otevírá potenciál lidí, vytváří bezvadné a bezpečné prostředí v kabině, aby se tam hráči rozvíjeli. Trenéři to ne vždy umí, a proto mají strach. Bojíte se, abyste to zítra dělal, bojíte se o výsledky… Místo toho, abyste se rozvíjel, tak slepě věříte kolejím, které máte vyjeté.